Dobu začátků pěstování vinné révy v obci Vrbici, lze stanovit do časů, kdy se ještě naše obec jmenovala Michelsdorf a založili ji kolonisté – Rakušáci z oblasti Dolní Rakousko. Noví usedlíci vinohradnictví rozuměli, protože území Rakouska bylo už v dřívějších dobách obsazeno římskými legiemi a právě Římani zde pěstování révy zavedli. Další možnost připouští, že s vinnou révou začali na čejkovickém panství, kam náležel i Michelsdorf, noví majitelé, ozbrojený řeholní řád Templářů z Francie. Řeholní řád dostal panství Čejkovice od českého krále Václava II. už před rokem 1241 a první zmínka o zdejším vinohradnictví se datuje z roku 1248. Ze starých záznamů je zajímavé zjištění, že poddaní sedláci z tohoto panství platili ze svěřeného statku, neboli lánu, kromě naturálií také 144 grošů roční daně, což byly 2 1 hřivny. Vysoká suma peněz hodně překračovala obvyklý plat, který činil jinde pouze 1 hřivnu z lánu. Dá se usoudit, že to bylo výnosným hospodařením, jehož součástí byly vždy výnosné vinohrady.
Historikové však zjistili, že vinohradnictví se provozovalo i hodně na sever od Brna a zasahovalo až na Olomoucko, odkud o tom pochází písemná zpráva už z roku 1078, kdežto z našich jižních oblastí se našly písemné záznamy až z doby po roce 1200. První zprávy jsou z klášterních a knížecích statků, prostým poddaným bylo dovoleno pěstovat vinice na přidělených pozemcích až později. Dr. Hosák v knize Dějiny Hustopečska do poloviny 14. století zdůrazňuje, že k velkému rozmachu vinohradnictví došlo až po příchodu kolonistů z Rakouska. V době předhusitské a později pokračoval v naší oblasti velký rozmach v pěstování vinné révy. Tehdy vlastnili hodně vinic měšťané a účetní doklady dosvědčují, že jejich příjmy z prodeje vína činily až 1 z celkových zisků. Měšťané a šlechta měli své vinice v mnoha místech naší oblasti. Například písemný záznam z roku 1569 vypovídá, že válečný rada císaře rytíř Wolfgang Georg Mengsreiter zdědil po Janu Šemberovi mimo jiné také několik vinic u vrbeckého Hájku a v Šatrapkách. Jiné záznamy prozrazují i nám známé potíže s vinnou révou, když sdělují, že na panství Čejkovice byly vinohrady v roce 1601 silně poškozeny „rudou“, což je perenospora a roku 1602 spálil vinice mráz, který trval po celý květen. Vinohradnictví silně utrpělo za třicetileté války (r. 1618 – 1648). Mnoho vesnic bylo tehdy pustých úplně, nebo částečně. V té době zaniklo na Vrbici 34% usedlostí a Prušánky spustly z více než 50 %. Vedlejší Kobylí bylo ještě roku 1653 pusté úplně, podobně jako Krumvíř. V dobách, kdy Vrbice náležela Jezuitům (roku 1624–1773) byly všechny poddanské vinohrady pod Horním právem a vinným desátkem. Vinohradnické tratě se označovaly jako vinné hory. V horním právu bylo mimo jiné stanoveno, že kdo koupí, zdědí, od rodičů obdrží, vyžení nebo jiným způsobem získá vinohrad, musí jej dát zapsat do Horenské knihy. Dokud se tak nestane, není na vinici nárok. Dozor nad všemi vinicemi měl Horní, neboli Bergmistr. Mezi povinnostmi Horního bylo mimo jiné dohlížet v čase prací ve vinicích, „aby vinohrady od najatých dělníků různým zanedbáním netrpěly“. Bylo ale zajímavé, že povinnost robotních prací poddaných se na obdělávání vinic nevztahovaly. Tak byli páni na vinohrady hákliví. Vinice patřící vrchnosti většinou obdělávali zvlášť najatí dělníci (říkalo se jim i zahradníci), kteří této práci rozuměli, dnes by se řeklo, že to byli specialisté. Dochoval se záznam z roku 1737, který vypovídá, jak byla hodnocena vinohradnická práce na čejkovickém panství. Plat za jeden den práce byl následující: jarní řez- 10 krejcarů, smítání- 7 krejc., kopačka- 12 krejc., vázání vinných hlav- 7 krejc., zatloukání kolí- 10 krejc. a.t.d. Kolky se na zimu vždy vytahovaly ze země a poskládaly se ve vinohradnické boudě, aby mohly být na jaře opět použity. Pro srovnání uvádím, že kolem roku 1750 (za císařovny Marie Terezie) se pro potřebu stanovení daní počítala cena krávy za 1 zlatý 30 krejcarů, koza stála 22 1 krejc. cena obilí se pohybovala v rozmezí 45 krejc. až 1 zlatý za 1 měřici (měřice= 65,5 litru = 45 kg pšenice).
Pro zpřesnění evidence vinic bylo už v roce 1655 rozhodnuto moravským zemským sněmem, že rozlohy vinohradů budou rozměřeny na jednotky pojmenované jako čtvrtě. Každá čtvrť se dělila na achtle (osminy). Jednu čtvrť tvořilo 7 až 8 měřic (někdy prý až 10). Velikost čtvrtě závisela na bonitě vinohradu, protože například jedna měřice vinohradu v 1. bonitní třídě měla rozlohu 600 sáhů čtverečních, což je dnešních 19,4 měřice. V poslední 4. bonitní třídě byla tehdejší měřice hodně větší. Vinohrady měly hustší výsadbu a je uváděno, že čtvrť měla až 16000 kolků. Když se provede srovnání s dnešní výsadbou, tak dnes na 10 arech v Krátkých je kolem 450 vinných keřů, v době popisované lánové vizitace měli na rozloze dnešních 10 arů něco kolem 1200 hlav. Přesto množství sklizených hroznů bylo velmi nízké, ale o tom bude pojednáno až v jiné části tohoto článku. Zajímavý je záznam o vinohradnictví na Vrbici z roku 1673, byl to rok lánové vizitace, prováděné stanovenými císařskými komisemi. Jednalo se o první velký pokus císařského dvora pochytit co nejpřesněji všechny polnosti, lesy a výrobní činnost řemeslníků pro potřebu stanovení daní odváděných do císařské pokladny. Podle záznamů z roku 1673 měla obec Vrbice 46 osedlých, rozdělených dle velikosti obhospodařovaných polí na celoláníky, pololáníky, čtvrtláníky a podsedky, kteří v té době obdělávali 1144 měřic půdy. Zbytek tehdejšího katastru tvořily pastviny, louky a les. Z obdělávaných polí bylo 139 tehdejších měřic osázených vinohradem, což činilo 9,63 % z orné půdy. Zdůrazňuji schválně označení tehdejší měřice, protože vinice byly už v té době zařazeny podle bonitních tříd, a tak např. v první bonitní třídě byla jedna měřice 600 sáhů čtverečních, což je dnešních 19,4 aru. Při poslední bonitě byla tehdejší měřice hodně více než je dnešních 20 arů, takže 139 měřic mohlo být dnešních 28 hektarů vinic. Staré záznamy dále sdělují, že tehdy na Vrbici byly vinohrady ve vinné hoře Krátká (dnes v Krátkých), dále to byla vinná hora ve Skřičkách a Kuní hora. Pro srovnání uvádím pohled na tehdejší stav vinohradnictví v okolních obcích:
Kobylí – 13,3 % (z celk. půdy).
Bořetice – 11,4 %
Brumovice – 33,2 %
Šakvice – 5,4 %
Zaječí – 3,2 %
Němčičky – 100 % 989 měř.
Krumvíř –17,3 %
Rakvice – 34 %
Kurdějov – 94 % 1560 měř.
Vrbice - 9,63 %
V. Pavlovice 2,3 % (76 měř.)
Hustopeče –3500 měř.
Na Vrbici byla po roce 1624 pořízena hospoda, nejprve byla obecní, později si ji převzala vrchnost. Podle záznamů musela hospoda ročně vyšenkovat až 4 bečky vína. Jedna bečka se počítala jako 10 věder. Páni si v písemných záznamech stěžovali, že hospodě hodně škodilo, když poddaní měli svoje víno, které mohli také prodávat. Možnost byla jen v době od vinobraní do svaté Kateřiny (25. listopadu). Po skončené třicetileté válce se dostalo vinohradnictví na Moravě do velké krize. Vinice byly hodně poničené anebo zpustlé, pracovních sil se nedostávalo, protože obyvatelstvo bylo vybité, anebo vymřelo na epidemie. Podle zápisu v Památní knize městečka Čejkovice se vrchnost v roce 1698 rozhodla, že obnoví vinohrady ve vinné hoře Borová. Výsadbu prováděli poddaní z Vrbice. Vysazeno bylo ve zmíněném roce 7 1 achtle vinohradu. Sazenice byly dovezeny až z Olbramovic na Znojemsku. Vrbečtí dostali vysazený vinohrad do užívání na tak zvanou šestiletou „lehotu“ (lhůtu). Vinici obdělávali a užívali po dobu 6 roků, potom si ji převzala vrchnost. Další záznamy sdělují, že v roce 1704 byly v hoře Borová vysazeny další 2 achtle vinohradu a v roce 1734 to byly dokonce 4 čtvrtě.
V dobách, kdy čejkovické panství vlastnil řád Jezuitů se vinná réva pěstovala ve 40letých cyklech. Bylo to tak, že 30 roků byl na poli vinohrad, který se potom „vyklučil“, dalších 10 roků se zde pěstovali běžné plodiny a teprve potom se zase vysadil vinohrad. Hnojení se provádělo jednou za 5 let, pokud to bylo potřeba. Nelze se divit, že výnosy hroznů byly z dnešního pohledu velmi nízké.
V záznamech Josefínského katastru (používali se pro výpočet daní císaři) je uváděno,že na čejkovickém panství z 282 jiter (jitro = 0,57 ha) vinic vyrobily 2663 věder vína. Přepočtem na dnes používané jednotky vyšlo, že tehdy sklízeli z dnešních 10 arů v průměru pouze kolem 220 kg hroznů. Zdálo se mi to hodně málo, proto jsem provedl podobný propočet z údajů v Tereziánském katastru a také jsem přepočítával výnosy hroznů, které se vykazovaly z panství Lichtensteinů v letech 1749 až 1800 a výnosy byly podobně nízké. Zřejmě to bylo tím, že tehdejší odrůdy méně rodily, takřka se nehnojilo a bylo nutné, aby hrozny dobře vyzrávaly protože se nedoslazovalo. Staré záznamy v Tereziánském katastru dokladují, že rozlohy vinic na Moravě neustále klesaly. V letech 1656 – 1678 tvořily vinice 1/27 z celkové rozlohy polí a kolem roku 1900 činila výměra vinic asi 40 % z rozlohy zaznamenané v roce 1678.
Na moravské vinařství přišla další rána v podobě révokazu. Na Znojemsku byl zjištěn už v roce 1890, prý se tam dostal z Dol. Rakouska a rychle se začal šířit po jižní Moravě. Ve vrbecké kronice zaznamenal kronikář Jan Bařina č. 181, že v roce 1908 byla veliká úroda hroznů a v roce 1909 konstatoval, že značné množství vinných keřů, uhynulo – prý zmrzly. To se ve vrbeckých vinohradech začal projevovat révokaz, což kronikář tehdy ještě nevěděl. Révokaz – brouček, který ničil kořeny vinných keřů se šířil dál. Další zápis v Obecní kronice z roku 1910 informuje o velmi silném poničení vinohradů perenospórou, takže ani 4x postřik modrou skalicí nezabral. To už se ale silně rozšířil révokaz ve vinicích vrbeckých hospodářů a tehdy zatím nebylo pomoci. Napadení postupně zlikvidovalo všechny tehdejší pravokořenné výsadby, než vešlo ve známost, že vinice roubované na americké podložce jsou odolné révokazu. Na Vrbici, podobně jako v okolních obcích, se začaly po určitou dobu pěstovat „divočiny“, jako např. odrůda Chorvát, Baco,Frajšták apod. O SKLADOVÁNÍ VÍNA VE STARÝCH DOBÁCH.
V době, kdy v naší obci začalo vinařství, což je období už zmiňovaného příchodu kolonistů až doba Templářů, se podle úsudku historiků skladovalo víno v tak zvaných weinhausech. Bylo to stavení značným dílem vsazené v zemi, takže nad zem vyčnívala jen část této budovy se střechou. Pro přirovnání to bylo obdobné, jako některé dnešní více do země zapuštěné lisovny se střechou. Weinhausy se ještě dodnes používají na ukládání vína v některých jižních zemích. Tak tomu bývalo i v dobách, když čejkovické panství, tedy i Vrbici vlastnil řád Templářů. Dnešní pojmenování – Templářské sklepy Čejkovice je nesprávné a mylné. Odhaduje se, že tyto pozoruhodné sklepy vybudovali v Čejkovicích tehdejší majitelé panství z rodu Víckovců a hlavně potom Jezuité, kteří byli obzvláště dobří hospodáři.
V naší obci je s největší pravděpodobností nejstarší seskupení sklepů v areálu, kterému se říká na „Na sklepách“. Lisovny selských sklepů mívaly původně základy z kamene – pískovce, protože se ho těžilo na Vrbici dostatečné množství, zdi byly nejprve z „pichovaniska“ (nabíjanice), později z kotovic. Pěchované stěny se stavěly z vlhčené žluté hlíny smíchané s plevami, nebo s drcenou slámou. Navlhčená hlína se dusala do bednění, bednění se postupně posunovalo směrem nahoru. Otvory pro dveře a okna se v plné zdi jednoduše vyřezaly. 
Vstup do lisovny vedl přes žúdr a masivní dveře. Lisovny bývaly obvykle posazeny o 3 až 4 schodky do země, podlahu měly z dusané hlíny, později z pálených cihel. V prostoru lisovny zpracovával vinař hrozny. Po skončení sklizně zde měl hospodář uloženy kvasné kádě a ostatní zařízení pro zpracování hroznů. Býval zde také těžký dubový lis, mistrovské dílo některého z tesařů, kteří se výrobou lisů zabývali. Na Vrbici uměl vyrobit takovýto lis tesař Martin Papež č. 66, jeho jméno uvádí ve své knize pan učitel Petrák z Kobylí. Na mezipatře lisovny míval hospodář uloženy zásoby uzeného masa, sádlo, někdy také ovoce na zimu, anebo obilí. Lisovna je od sklepa oddělena kratší, nebo delší chodbou – šíjí. Šíje, tak jako celý prostor sklepa, je vyzděná – kvelbená pálenými cihlami, podzemní část sklepů na Vrbici bývá jen kopaná v pevném pískovcovém slepenci, kterému se také říká „bryja“. Ty hodně staré vrbecké sklepy mívaly šíji, nebo i vlastní sklep kvelbený plochými pískovcovými kameny z místních lomů. Staré lisovny měly střechy sedlové, pokryté slaměnými došky.Na půdě lisovny ukládali hospodáři seno, nebo slámu. Jisté je, že způsob stavebního provedení se u lisoven lišil. V lokalitě „Na sklepách“ můžeme ještě teď vidět původní velmi zachovalé selské sklepy, jako např. sklep rodiny Bařinovy č. 202, anebo sklep bývalého majitele Vojtěcha Slámy. Jiný způsob provedení sklepu je stavba, kde lisovna se sklepem jsou úplně v podzemí. Toto provedení se nejhojněji vyskytuje v části obce Stráž a menší skupinky takovýchto sklepů je možné vidět na více místech naší obce. K velkému rozmachu budování staveb tohoto typu došlo po 1. světové válce, po roku 1920, takže v nynější době je ve stráni Stráže celkem 7 pater sklepů. Mohutné záseky do kopce Stráž, kde jsou nyní zmiňované sklepy, byly kdysi lomy na kámen a štěrk pro Vrbici a okolní obce.
Jako zvláštnost lze považovat vinné sklepy v nejstarší zastavěné části obce v Dědině. Jedná se o bývalé selské usedlosti po pravé straně silnice ve směru nahoru. V některých sklepech těchto domů můžeme ještě teď najít vstupy do podzemních únikových chodeb – lochů. Dnes už jsou zmiňované sklepy upraveny, například ten v domě rodiny Marků č. 92 je krásně vykvelben plochými pískovci, vstup do únikového lochu má ale dodnes. V domě č. 95, bývalé Sedláčkovo, je dosud původní sklep v tom starém hrubém provedení pouze vykopaný v pískovci a ještě teď je možné rozpoznat, kde býval vstup do únikové chodby. Je možné předpokládat, že sklepy zde byly už tehdy, když vznikla životní nutnost vykopat únikové lochy. Tyto chodby pro záchranu lidí jsou dlouhé stovky metrů, kopali je tehdy primitivními nástroji a práce na nich musely trvat hodně dlouhou dobu. Musíme vzít na vědomí, že poddaní sedláci měli ještě povinnosti robotní a svoje hospodářství. To co je k zoufalé a velmi obtížné práci přinutilo, bylo obrovské a dlouhodobé ohrožení života jejich rodin. To veliké ohrožení musela způsobovat jedině zničující 30letá válka v letech 1618 až 1648. Dá se usoudit, že sklepy ve zmiňované části obce budou nejméně z dlouhodobého období zmiňované války. Velmi starým sklepem, kde rok výstavby se může prokázat, je sklep, jehož majitelem byl kdysi Ignác Mikulica z domu čís. 6 – v Levárkách. Nachází se v uličce naproti domku rodiny Vilhelmovy č 53 a této rodině v dnešní době také patří. Zápis v Obecní kronice z roku 1927 sděluje, že z 22. na 23 června roku 1927 shořela stará střecha sklepu zmíněného Mikulice. Dále se píše, že při úklidu požáru byl nalezen podpěrný dubový sloup na němž byl vytesán letopočet roku 1700, takže tomuto sklepu je dnes už úctyhodných 308 roků. Další prokazatelnou zprávou, která sděluje informaci o starém vinném sklepě, je z ledna roku 2006. Zmiňovaný objekt prodala paní Bož. Michnová č. 335 panu Dr. Krátkému z Prostějova. Při nutné demolici lisovny z kotovicových cihel se v podpěrné dělící zdi našel vcelku zachovalý podpěrný dubový sloup se zajímavou hlavicí v horní části. Na hlavici byl christogram JHS a pod ním vytesal neznámý tesař letopočet 1764. (viz fotografi e). Dubový sloup podpíral konstrukci střechy 242 roky.
V roce 1988 prováděl pan Jar. Bukovský č. 14 přestavbu staré selské lisovny na Stráži. Tehdy jsem si všiml, že při zdi zbořené lisovny ležel už demontovaný mohutný dubový lis s letopočtem 1787. Lis musel být pro velmi špatný technický stav zlikvidován. Jisté je, že starých vinařských lisoven a sklepů je na Vrbici více, ale jejich věk se dá jen předpokládat.